Rytíři ve středověku

Před 1000 lety se mužům, kteří jezdili na koni a bojovali, říkalo rytíři (z německého Reiter = jezdec na koni, vzniklo Riter). Zpočátku to byli jenom pouze bojovníci, kteří měli převahu nad pěšáky, ale ve 13. století už rytíři hráli v západoevropské společnosti velmi důležitou roli. Bojovali v armádě krále nebo šlechty a za odměnu od nich dostávali půdu. Chránili také rolníky, kteří na pracovali půdě a ti jim za to museli poskytovat své služby a část úrody. Protože rytíři bojovali v brnění, které jim zakrývalo celé tělo a obličej, vypadali všichni stejně.

Aby se v bitvě poznali zvolil si každý svůj erb (zprvu jen znak s nějakým barevným vzorem nebo obrázkem, později složitý obraz). Nosil se namalovaný nebo vyšitý na plátěné blůze, která se navlékala přes brnění. Erb, který si rytíř zvolil, se stal znakem jeho rodiny a přecházel z otce na syna. Nauka, která zkoumá erby jako historické umění, se nazývá heraldika.

Když se měl stát chlapec rytířem, začal v sedmi letech sloužit jako páže v domě pána svého otce. Děvčata se rytířkami stát nemohla, ale některé dívky se o to pokoušely. Pážata se učila pravidlům rytířské služby a zacházení se zbraněmi. Když bylo chlapci 14 – 16 let, stával se panošem. Panoš byl osobním služebníkem svého pána, který ho učil bojovat na koni. Po pěti letech se mohl panoš stát rytířem. Zpočátku to byl titul, který mohl pasováním udělit svému panoši každý rytíř, později toto právo měl pouze král nebo královna. Při pasovaní poklepal pasující panoši mečem na týl hlavy, později na levé a potom na pravé rameno.

Záhy spatřily světlo světa turnaje. Doložené jsou už ve Francii v 11. století. Původně trénink v mírových dobách se brzy proměnil ve společenskou událost, a byla pro něj vypracována podrobná pravidla . Poražená strana musela zaplatit výkupné nebo ztratila všechen majetek. Ve 13. století se začaly turnaje lépe organizovat a konaly se na předem vyhrazeném místě. Zápasili už spolu pouze dva rytíři, bojovalo se tupými zbraněmi. Používaly se dřevce (to byla dlouhá kopí ze dřeva), jimiž se rytíři snažili vyhodit protivníka ze sedla . Přestože měly tupý hrot, rytíř se často při pádu z koně poranil. Pád znamenal porážku. Později se místo dřevců začali používat meče. Mezi rytíři byla dřevěná bariéra, které se říkalo šráňka.

Období mezi 11. a 14. stoletím se často říká „Zlatý věk rytířstva". Rytíři tohoto období museli dodržovat určitá pravidla a zásady: pravidlo cti, poslušnosti a povinnosti chránit slabé a chudé. Mnoho rytířů na pravidla zapomínalo, ctili jen šlechtice a slabé a chudé se nestyděli okrádat.

Staří válečníci brzy zjistili, že se musí chránit, mají-li bitvu přežít . Proto začali používat brnění. Je to zvláštní oděv, který byl dostatečně odolný proti tehdejším zbraním. První brnění byla velmi prostá a byla z kůže tak pevné , že odolala ranám kopí a hrubých mečů . Čím ostřejší byly zbraně, tím dokonalejší muselo být brnění. V římské říši žili zbrojíři, kteří dovedli vyrábět krásná, kvalitní, kovová brnění. Po pádu Říma se výrobou brnění začali zabývat kováři, ale kvalita velmi poklesla . Ve 14. století dokázali zruční zbrojíři a platnéři zhotovit brnění tak pevné, že odolalo oštěpům, šípům i mečům. Brnění vážilo až třicet kilogramů. Pod brnění se navlékal kroužkový oděv. V 17. století se v Indii zhotovila dokonce dokonalé brnění pro slony. To však platilo také pro koně rytířů. Brnění se skládalo z:

• náprsní krunýř- byl tvarován tak, aby se rány meče od něj odrážely
• nadloketník – válcovitý plech, který chránil horní část paže
• náloketník – chránil loket a nebránil pohybu
• rukavice- zhotovena z malých plíšků, aby se mohla ruka hýbat
• násteheník- chránil stehna, ale pouze zepředu
• nákolenice – velmi ohebné, aby rytíř mohl sedět na koni
• holenní brnění – chránilo holeně, ale pouze zepředu
• štít –na něm byl obyčejně namalovaný erb; dělí se na pole a figury. Heroldské figury dělí štít různými čarami na pole geometrických tvarů. Zobrazuje postavy, zvířata, rostliny a věci . Jsou – li pod štítem hesla, je to štít úplný
• helma – slouží proti silným úderům do hlavy , má – li chochol, říká se jí klenot
•